Veronika Stejskalová             veronika@celakovice.cz

..největší masakr před námi.. - Sobota 30. července 2005 

            Kolem půl deváté ráno jsme vyrazili hledat NEzakázanou cestu na legálně pronajatý pozemek. Starou cestou na Bor a pak směrem na obec Lužná jsme se dostali ke stojící koloně aut, která nám ukazovala směr na pronajatou louku. Proto jsme jeli až po policejní zátaras a od nich dále tam, kde jsme objevili lesní cestu, kterou evidentně projíždějí i traktory, vzhledem k naznačeným kolejím to bylo zjevné. Tato cesta ani pozemek nebyly označeny jako soukromé, nebyl zde žádný zákaz vjezdu ani jiné omezení, proto jsme se touto cestou vydali dál.

            Když jsme asi po půl hodině dojeli na louku, slavili jsme naše malé vítězství nad bandou nemyslících a neslyšících údajných zástupců zákona ČR. Do odpoledních hodin jsme rozbalili naši aparaturu tak, aby i v případě vyměření nepronajatých pozemků nezasahovala ani část, kde by případně tančili lidé, do pozemků majitelů, kteří s akcí nesouhlasili.

  
            Již od dopoledních hodin na část louky začala najíždět technika PČR a dodávky plné těžkooděnců, kteří byli schválně po celý den vystaveni v plné zbroji vedru a slunci, aby byla jejich psychika ještě více nabuzena a byla tak většina těžkooděnců připravena zkolabovat vedrem co nejdříve. Zranění na stranách Policie ČR by měla být dokumentována a zveřejněna, protože nepochybuji o tom, že absolutní většina byla způsobena právě záměrným přehřátím policistů. 

Stejně ale došlo k prvnímu zátahu PČR, při kterém byly použity zcela neadekvátní zbraně. Policisté stáli proti mladým lidem oblečeným do sandál, triček a kraťasů v těžké zbroji. Všichni měli chrániče, štíty, helmy a tomfu, nechápu tedy, jak je mohl ohrozit dav neozbrojených lidí!!!

Při začátku prvního odpoledního zátahu jsem šla do první řady vyfotit si postoj těžkooděnců, ve kterém dostali rozkaz nastoupit a postupovat ve vytlačování. Tento postoj nebyl ani zdaleka obranný. Policisté měli své štíty před sebou, jakoby se bránili bodným nebo střelným ranám, tomfu měli v útočné pozici podél těla nebo rovnou napřažené, rozhodně ne však v pozici pro „vytlačování davu“, což je horizontální položení tomfu podél ruky před sebou. Těžkooděnci tedy rozhodně nedostali rozkaz vytlačovat, ale útočit.

Když se kordon policistů dostal zhruba do třetiny louky, PČR zjistila, že tento první zásah nezvládla, protože lidé obklopovali obě strany kordonu. V této chvíli jsme zaznamenali snad jediná zranění policistů. Lidé, kteří stáli za jejich zády totiž sledovali jejich brutalitu zblízka a, aby zachránili své přátele před brutálním masakrem v oblaku dýmu a slzného plynu, snažili se obrátit pozornost policistů na druhou stranu házením umělohmotných a pivních lahví zezadu. 

Kordon vždy postupoval tak, že nejdříve těžkooděnci do davu naházeli granáty se slzným plynem a dýmovnice, pak stříkalo vodní dělo a nakonec se kordon přiblížil. Posbíral zraněné, kteří nestačili utéct, kdo ještě mohl chodit, vyfasoval minimálně jednu pořádnou ránu a utíkal.

  


          Během tohoto útoku jsem byla i svědkem toho, že známé dívce, kterou policista poranil tak, že ji zlomil čelist, odmítl policejní kordon zavolat sanitku s tím, že (cituji): „..sanitky tady máme pro policajty, vy si sežeňte taxíka a vypadněte!!“.

Do této chvíle jsme netušili, co se vlastně děje, protože oznámení policistů o zásahu jsme viděli až v reportážích TV. PČR oznámila tento zásah jedním hlášením z megafonu a to tak, že si jedním policejním autem najeli pod hrající skupinu lidí, kde hlásili výstrahu v češtině a němčině. Na upozornění mého přítele, že němčině tu nikdo skoro nerozumí, jej odbyli, že si to máme přeložit sami!! Toto ohlášení mohlo slyšet maximálně deset lidí, kteří byli právě na konkrétním místě, kam policejní auto dojelo a v okruhu nejbližších deseti metrů.

            Po celou dobu byla dálnice blokována v obou směrech. Na další zásah však policisté zcela nelogicky pustili dopravu do směru na Plzeň, což nám už v té chvíli naznačovalo, že se chystají k druhému zátahu a chtějí mít jistotu, že stane-li se něco hrozného, svedou to na projíždějící kamion, který ujel.. a máme tu mrtvého!!!!!!!

               Druhý zátah sobotního odpoledne si těžkooděnci nechali na večer, aby zcela jasně zamezili možnosti dokumentovat jejich počínání. V dobrém nic nezmohli, proto se stáhli a teď je už dost tma na to, aby použili i své kruté metody. Když nám došly tyhle věci, už jsme se jen báli. Největší strach samozřejmě o psi, kteří byli schovaní, pokud to lidi stihli.. Ti nešťastnější se rozprchli do okolních lesů nebo na dálnice, kde byl volně puštěný pruh kamionům!! Schválně..?!

Stáhli jsme auta doprostřed pozemku, abychom alespoň částečně chránili zbytky lidí, kterým tu zůstala auta, aparatura a i celé rodiny. To, co jsme zažili posléze připomínalo více než jakýkoliv film či dokument, válku!!

            Nikdy jsem se nebála tak, jako když naše Policie chránila údajné zájmy údajných majitelů příjezdové cesty. Lidé se všude kolem zmateně rozprchávali, uslzení, kašlající, nemohoucí nabrat dech, pořezaní, potlučení a zkrvavení. V Avii nás sedělo asi devět lidí. Byly jsme schovaní pod plachtou, protože je Avie prosklená a blížících se těžkooděnců jsme se opravdu báli. Viděli jsme z oken, jak buší do bezbranných lidí, jak háží petardy a granáty se slzným plynem do pytlů s odpadky, které jsme těsně před zásahem posbírali a shromáždili na jedno místo. 

             Většina policistů, kteří se účastnili druhého nočního zátahu, neměla vůbec svá čísla nebo si je zdatně zakrývala. Z okénka, u kterého jsem potají pod plachtou sledovala, co se děje „v kotli“, jsem viděla, jak dva policisté hází do místa, kde ještě před chvílí zůstávali ti nejstatečnější obránci svobody zcela beze zbraní a tančící několik desítek granátů se slzným plynem. Když se přesvědčili, že na tomto místě už nejsou žádní lidé, naházeli znovu zcela nesmyslně a záměrně několik dalších desítek granátů slzného plynu do míst, odkud ještě před chvílí hrál Dj. A do míst, kde stála všechna aparatura a bary. Toto jejich jednání bylo zcela záměrné a až fanatické.

 
            Poté přišla na řadu i naše Avie plná k smrti vystrašených spoře oděných lidí. Na okna Avie buší několik těžkooděnců se slovy: „SVINĚ VYLEZTE, OKAMŽITĚ VYPADNĚTE NEBO VÁM ROZMLÁTÍME AUTO A HODÍME VÁM TAM SLZÁK“. My všichni uvnitř jsme jim téměř jednohlasně ustrašeně odpovídali, že se jich bojíme, že z nich máme strach, navíc, že tu ani nemáme řidiče, protože ho oni někam zahnali. Toto je zaznamenáno i nezávislým novinářem, který použil foto našeho auta poté, co mu policisté rozbili postranní okno ve dveřích. (Tuším, že to byl týdeník „Nedělní svět nebo Blesk“).

            Hrubé nadávky policistů jsme přestali rozeznávat v hluku vybuchujících granátů a reji lidských výkřiků bolesti. V tom přišla obrovská rána a policista s číslem 280560 nám rozbil okno. 

            Ukazovali jsme těžkooděncům, že nemáme žádné zbraně, že si jen chráníme svoje věci, že nemáme ani řidiče, který by byl po několikadenní únavě schopen řídit. Vyhrožovali nám zmlácením, pokud nevypadneme a neodjedeme. Když se mi konečně podařilo několikrát cvaknout foťákem, najednou se všichni vzájemně upozornili: „Bacha!! Mají foťák!!“. V tu chvíli nás násilně vytáhli z auta jednoho po druhém. Já jsem si chtěla čísla policistů vyfotit (mířila jsem pouze konkrétně na čísla), za což mě policista číslo 301080 napadl tak, že mi svým tomfu bouchl do kolena a fotoaparát mi vzal z ruky. Chtěl jej rozbít, všiml si však, že opodál stojí někdo s kamerou či foťákem. Já jsem na něj začala křičet, ať mě neokrádá, že je to můj majetek. Po tomto upozornění mi fotoaparát vrátil. Chtěla jsem si tedy napsat čísla do telefonu, což mi ale chtěl znemožnit druhý policista s číslem 280560, který mi telefon vzal z ruky. Upozornila jsem jej, že je vše kolem dokumentované a že mě okrádá, tedy páchá trestný čin, respektive několik trestných činů. Telefon mi vrátil a poté, co se rozhlédl a ujistil se, že jsou kolem nás lidé, kteří to dokumentují, začal si hrát na hodného s tím, že nás obklopí policejní jednotka a vyjedem skrz kordon policistů přímo do bitevního pole. To jsem odmítali s tím, že nemáme řidiče, že nás pod pohrůžkou násilí nutí, aby Avii řídil řidič bez řidičského oprávnění typu „D“ (autobusy atd.). Policista číslo 301080 na nás začal volat posilu, že děláme potíže.  

To nás obrovsky vystrašilo, proto jsme raději nasedli ve třech lidech do osobního auta, které řídil můj přítel, já jsem seděla na sedadle spolujezdce a náš kamarád Petr P. seděl na místě vzadu spolu s naším pejskem. Popojeli jsme s osobním autem tak, aby mohla Avie vůbec vyjet a policista zavolal rozkaz: „..Jednotka 23 okamžitě sem, obstoupíte tohle auto a tu Avii a doprovodíte je skrz kordon..“, policista číslo 280560 nám osobně zaručil bezpečný průjezd!! Během tohoto obklíčení aut jsme byli donuceni otevřít přední okénka u auta. Policista na straně řidiče neskutečně agresivně řval povely, kterým nebylo díky hluku kolem vůbec rozumět. Navíc zcela cíleně policista u řidiče řval, abychom jeli vpravo, policista na mé straně auta zcela jinak, abychom jeli rovně. Asi třikrát oba na střídačku zopakovali, abychom jeli rovně – vpravo – rovně – vpravo – rovně, načež se můj přítel nahlas zeptal: „kam teda sakra?!“. Policista na straně řidiče z pozice, kdy svoji rukou byl opřen o naše auto, udeřil velice silně mého přítele do obličeje. Tomu odlétla hlava tak, že se posunulo nastavení sedačky o minimálně jednu otáčku. Přítel nic neviděl, policisté na něj však řvali, že dostane víc, jestli nepojede. Okamžitě jsem začala lovit foťák a křičet na policistu na mé straně, že chci znát jejich čísla, že nás právě jeho kolega hrubě napadl, policista mi odvětil, ať držím hubu nebo dostanu taky.

Policista na straně řidiče ihned po mém křiku zakryl svoje číslo a vyměnil se se svým kolegou. Ani jeden z jednotky 23 nám neřekl své číslo zcela záměrně!! Projeli jsme tedy kordonem policistů, mezi nimi byly slyšet rozkazy typu: „..řežte je!! ..řezat, řezat!!“.

            Po projetí bitevním polem jsme se dostali do zacpané části, která vedla k příjezdové cestě, kudy jsme se velice pomalu dostali ven. Kolem nás běhala spousta zkrvavených mokrých lidí v potrhaných zbytcích oblečení, kteří museli na louce nechat všechny své osobní věci s auty a vybavením.

             Po dálnici šli pěší a semtam pes, které policisté vyhnali od jejich majetků a páníčků, celí roztřesení nejen zimou, ale hlavně holocaustem, kterému po více než padesáti letech každý kdo zůstal, mohl být svědkem. PČR tomu říká adekvátní zásah proti nelegálnímu chování. Já jsem to nazvala masakrem, který se nedá srovnat s žádným ze zásahů policie ČR, které já osobně pamatuji a to je mi 28 let. 

   



       Na CzechTek jsem jela zcela vědomě právě proto, že jsem si byla jistá tím, že je to legálně pronajatá půda. Z CzechTeku jsem se vrátila ve čtyři hodiny ráno, v neděli, po 200 km cestě z pekla. Psychická újma, kterou mi způsobila PČR svým zásahem, a všichni, kdož souhlasili, schvalovali, nezakázali či nepozastavili, je taková, že jsem musela nastoupit dovolenou a zvažuji pracovní neschopnost. Vrátila jsem se zmlácená nejen na duši, ale i na celém těle.

         Bohužel důsledky neodůvodněného policejního zásahu stále nekončí, neboť téměř týden po dávkách slzného plynu mám dál zdravotní potíže, které se kdekým dají považovat za přehlédnutelné, mně však zcela zbytečně komplikují život. Mám stále se opakující stavy plné mrákot a nevolnosti, ve kterých je mi na zvracení. Bojím se každého kolemjedoucího policejního auta nebo nedej bože policisty.

 Toto je moje výpověď, kterou jsem kdykoliv ochotna zopakovat před orgány činnými v trestním řízení.